Tři ženy pod ořechem

Václav Pankovčín (1968-1999) se prolétl po slovenském literárním nebi a zanechal za sebou zřetelnou a nezaměnitelnou stopu. Vrcholem jeho tvorby je právě novela Tri ženy pod orechom, zasazená do magického prostředí zapadlých východoslovenských vesniček v první polovině dvacátého století. Toto mysticko-naturalistické vyprávění o osudu tří žen (babičky-matky-dcery) patří "k nejpozoruhodnějším slovenským prózám 90. let" (M. Šulcková). V letošním roce bylo přeloženo i do polštiny.

Tři ženy sedí na dvoře pod ořechem, modlí se a čekají na konec světa. Sedí tak už mnoho let, a když prší nebo je zima, klečí u okna v pokoji, hledí do šedého nebe a téměř nepostřehnutelně pohybují rty. Někdy sedí u starého rozladěného harmonia a ta nejmladší, šestnáctiletá Martuška, hraje a zpívá nehezkým hlasem. Její matka, Ilona Kotásková, v ní vidí anděla. Taky zpívá a dívá se na svět přes slzy dojetí. Stará paní Marimka Grabovská klečí u harmonia se sepnutýma rukama a třaslavým hlasem odchytává poslední slabiky v textu písně. Harmonium koupila Martušce stará paní Marimka s dcerou Ilonou v naději, že se Martuška naučí hrát a bude hrát v kostele, že se z Martušky možná jednou stane světice nebo aspoň jeptiška. Nástroj koupili od opilého varhaníka z Vyšné Habury za osm set korun. Když vystřízlivěl, za žádnou cenu si nemohl vzpomenout, kam se harmonium podělo. Tři ženy bydlely v malé nahrbené chalupě růžové barvy a asi dvacet metrů od domu tekl potok. Od dvora plného mohutných hrušní a ořešáků se až k lesu táhla zahrada. Rostly v ní staré stromy a křoviska a část zahrady zarostla plevelem. Ráno vstávaly, když se probudila jedna z nich. Budík neměly, jen v začouzené tmavé kuchyni visely staré hodiny na klíček. Někdy jim nahradilo budík zatroubení autobusu, vezoucího dělníky na ranní směnu. U Marimčina domku šofér zpomalil, třikrát stisknul klakson, a když se v domku rozsvítilo, pokračoval dál. Když ne, zatroubil ještě jednou, táhle. Někteří dělníci, vyrušení troubením ze sladkého spánku, nadávali, jiní tři ženy pokaždé politovali: „Chudinky, ani na budík nemají!“