Deník staré paní

Oblíbená česká socioložka a publicistka napsala kdysi tento „deník“ jako praktickou pomůcku pro ty, kdo se ocitají na prahu stáří, i pro ty, kteří s nimi toto období prožívají. Pro knižní vydání v Kalichu jej však podstatně přepracovala a doplnila. Do krátkých deníkových zápisků „staré paní“ vtělila své bohaté znalosti problémů, které toto období života nese s sebou, a v meditacích „hlavní osoby“ nabídla i jejich možná pozitivní řešení. Mohla se přitom opřít o zkušenosti ze svého působení na gerontologickém oddělení pražské nemocnice v Krči, kde po propuštění z univerzity po roce 1968 zastávala místo sociální pracovnice, věnovala se problematice starých lidí a podílela se na výzkumu stárnutí. Otázkami životního cyklu a sociální gerontologií se (již opět jako socioložka) zabývá dodnes. Knížka bude nepochybně povzbuzením a konkrétní pomocí jednotlivcům i rodinám.

ÚRYVOK Z KNIHY:

30. září Irena mě naštvala. A hned dvakrát. Vyprávěla jsem jí o Kamile, jak je nemohoucí a současně panovačná, a ona mi řekla, že já jsem také taková. Koneckonců, je to možné, obvykle u druhého odsuzujeme nejvíce to, k čemu sami máme sklony, a nesnášíme ty povahové rysy, které jsou charakteristické i pro nás. Ale naštvalo mne to. Neřekla jsem ale nic. Již se ovládám, asi také díky tomu, že si zapisuji i nepříjemné události svého života. Pak mi Irena říkala, že nám zvýší důchody a o kolik dostaneme přidáno a kolik ty penze společnost stojí. Mluvila takovým tónem, jako by byla ministr financí a ještě nám na to vyrovnání inflace dávala z vlastní kapsy. Naštvalo mě to, důchod přece není žádný milodar, který nám dávají mladší generace, ale část daní, které jsme celý život platili. Důchod je část naší mzdy, kterou jsme si nevybrali, ale vlastně jsme ji ponechali státu. Společnost naše peníze používala, investovala, měla z nich úrok a nyní, ve stáří, nám je jako důchod po částkách vrací. Kdybych někomu půjčila peníze s tím, aby mi je ve stáří, až nebudu moci pracovat, postupně dával zpátky, bude nám oběma jasné, že to od něho není žádný dar, ale jen splátka dluhu, za niž není třeba projevovat žádný vděk. No, a protože v moderní společnosti se hodnota peněz často mění, tak nám, důchodcům, musí občas důchody zvýšit a vyrovnat je tak s platy, jež dostávají ti zaměstnaní. Mzdy se přece také zvyšují. Kdyby to důchodcům i ostatním lidem ekonomové takhle vysvětlili, budeme mít my staří větší sebevědomí a mladší se na nás budou dívat s větší úctou. Budou nás hodnotit jako „věřitele“… a nebudou pak mít pocit, že na nás pracují. Když tohle pochopím já, tak to přece musí být jasné i těm, co dělají politiku. Ale já vím, proč říkají, že „oni nám přidají“. Chtějí v nás vyvolat pocit, že jejich zásluhou dostáváme něco navíc a doufají, že jim za to budeme vděčni a budeme ve volbách volit právě ty, co si to vyrovnání důchodů – nebo valorizaci, jak tomu říkají – dali do programu.