Výstup na Mont Ventoux

„Dnes  jsem  vystoupil  na nejvyšší  horu  zdejšího  kraje,  kterou  po zásluze  nazývají  Ventosus, tj.  Větrnou.  Učinil  jsem  to     z pouhé  touhy  spatřit  tuto  slavnou  výšinu.“  Těmito  slovy  se  počíná  líčení  slavného  italského  básníka  jeho  příteli  Francesku  Dionigimu  v listě,  který  jeho  autorovi  vynesl  značně  nadsazený  titul  „otce  alpinismu“.  I když  rámcem   vyprávění  je  výstup  na známou  francouzskou  horu,  prvoplánové  pochopení  celého  textu  zpochybňuje  sám  Petrarca.   Na samém  vrcholu  bere  do ruky  Augustinova  Vyznání,  aby  jeho  zrak  padl  na slova:  „a jdou  lidé,  aby  obdivovali  horské  výšiny,  mohutné  mořské  proudy,  toky  vodnatých řek,  zálivy  oceánu,  dráhy  hvězd  a přitom  zapomínají  na sebe  samotné.“ Nejen  zde,  ale  i v mnoha  dalších  detailech  se  text  při  bližším  pohledu  ukazuje  daleko  komplexnější  a mnohovrstevný. Jak  pozoruhodné  a hluboké  interpretace  skýtá,  ukazují  ve svých  komentářích k novému  překladu  Jana  Janouška  Jiří Špička  a Tomáš  Nejeschleba.