Čas, kdy nohy byly středobodem mého vesmíru

Troufám si tvrdiť, že Liba patří k lidem, které nepotkávate každý den. Uvidíte ji jednou a nikdy na ni nezapomenete. Málokdo dokáže tak zaujmout, ačkoliv mnozí se o to často pokouší a mnozí by to i rádi uměli.

Je svá, po celou tu dobu 38 let, co ji znám. Velice silná osobnost, se kterou S nikdy není smutno a nikdy s ní nebyla nuda. Její myšlenky mají vtip i hloubku. Přátelsky vstřícná a kdykoliv připravená přijmout Vás do svého života. Ráda se směje, ráda hledá nové cesty.

Je mnoho lidí, kteří se vydali na svou pouť do Santiaga. A pro mnohé to byl tak silný zážitek, že cítili potřebu se o něj podělit. Možná se ptáte proč číst stále dokola stejné téma, o kterém je napsáno několik knih? Odpověď je jednoduchá. Protože každý na cestě vidí něco jiného. A přístup Liby k životu je natolik odlišný od všech, které znám, že stojí za to přečíst si její řádky, když už nemáte to štěstí a nemůžete si od ní nechat vyprávět.

Neni bez zajímavosti jak putovala. Zatím, co při večerním odpočinku ostatní lidé v ubytovně seděli nad mapou a plánovali co bude zítra, kudy půjdou, kolik kilometrů musí ujít - Liba si pohodlně natáhla nohy a dopřávala si vychutnání přítomné chvíle. Byla tady a teď. Byla skutečně tam, kde byla.

Putovala bez mapy, jen podle symbolů Cesty, vstříc novým zážitkům a každý den vítala jako úžasnou příležitost nechat se znovu překvapovat Životem a Cestou. Žila naplno přítomnosti, nic jí neuniklo, A TO pak zapisovala. Neshromažďovala fakta. Zapisovala radost! A protože radosti není nikdy dost a zvláště v současné době někdy žalostne schází, proto si myslím, že byste po této knize měli sáhnout. Tak s chutí do toho, vydejte se na cestu a nechte se vést. A nebo si nechte aspoň vyprávět.