Malé dějiny katolického modernismu

Fenomén  modernismu,  jehož  ohnisko  lze  vymezit  přibližně  léty  1904–1914,  patří  mezi  traumatické  momenty  moderních  dějin  katolické  církve.  V současné  katolické  historiografii je  chápán  jako  nejzávažnější  z řady  konfrontací  mezi  církví  a moderním  světem.  Církevní  představitelé  po bolestné  zkušenosti  francouzské  revoluce  zaujali  nedůvěřivý  a nepřátelský  postoj  k hodnotám  moderní  doby,  a to  včetně  bytostně  evangelijních  hodnot,  jako  je  myšlenka  lidských  práv  či  náboženské  svobody.  Až  papež  Lev  XIII.  v 90.  letech  19.  století  pochopil  nutnost  změny.  Především  v politické  a sociální  oblasti  přispěly  jeho  snahy  k rozhovoru  církve  s moderním  světem.  Snažil  se  vytvořit  prostor,  především  pro  kněze  a řeholníky,  aby  si  osvojili  nástroje  soudobých  vědeckých  metod  a postavili  je  do služeb  hlásání  evangelia.  Jejich  činnost  byla  však  s nástupem  nového  papeže  Pia  X.  provázena  nedůvěrou  vlivných  mužů  kurie.  Výsledkem  bylo  faktické  umrtvení  svobodného myšlení  v církvi  na dalších  40  až  50  let.  Přesto  na různých  místech,  především  v klášterních učilištích  dominikánských  a jezuitských,  vyrůstaly  nadějné  teologické  osobnosti  jako  M.  D.  Chenu,  Yves  Congar,  Henri  de  Lubac  aj.,  kteří  svým  dílem  nevědomky  připravovali  pozdější  významnou  událost  Druhého  vatikánského  koncilu,  svolaného  Janem  XXIII.
 Autor  je  profesorem  církevních  dějin  na Johann  Wolfgang  Goethe-Universität  ve Frankfurtu nad  Mohanem.  Úvodní  slovo  k českému  vydání  napsal  Tomáš  Petráček.